Bolístka, Majáles and Menandros & Thaïs.

29.4. Ústí nad Labem. Majáles.
jaro ille
Nemůžu mluvit, nemůžu zpívat, chrchlám jak starej chlap, jsem ale rozhodnutá to dát. Ústí přece! Během koncertu tóny tahám z paty, což je vysilující. Na konci super Almelova sóla na mandolínu chci dotyčného vyzdvihnout a vítězoslavně ho v rozmáchlém gestu představuji: „To je Aleš Březina z Chrudimi“, za což pak dostanu v autě čočku, ale takový je holt život. To odpoledne se to vůbec táhne: k předem loženými dyskomfortu, jsem se navíc ještě neslyšela a pan Monitor s iPadem a svým vychytaným systémem na ladění odposlechů je během hraní v nedohledu. Shodujeme se pak, že to pro každého z nás byl vlastně jeden z nejtěžších koncertů. Ale tak hlavně, že nespad řemen a že jsme to dali se ctí a sluníčko svítilo. Koneckonců ústecký kampus je na půdě bývalé nemocnice, kde mi v osumdesátým osmým, koho by to zajímalo, brali slepák, tak to tady má asi ještě nějakou zbytkovou auru. Potom sledujeme Houpací koně, ve frontě na bagetu klábosíme s Martinem Kyšperským, pijeme hipstr pitíčka a za chvíli už zase sedíme v autě směr Praha, protože Marek ještě tradá s Alaverdi do Rokycan.
A náš večer pokračuje v Praze Vršovicích. Vyjetost převládla nad morálkou a do kina Pilotů jdeme místo 20.30 až na desátou a dobře nám tak, protože hned po příchodu nás jeden z režisérů Ondřej prosí o strpení, začne se o 40 minut později v jiném sálu, kde je lepší zvuk. Při čekání se ale postupně potkáváme s různými členy štábu, s kterými jsme jeden nebo druhý nějak spřízněni, s režisérem Tondou Šilarem, s Ondrou Bauerem, který tam hraje, a taky s Aničkou z Berlína, mihne se tam i střihačka Zuzka a Lukáš Hyksa, kteří točili náš klip s Vosto5. A tak je to zábavný kruh a jedna velká viď rodina.
Menandros & Thaïs je asi nejdivnější a nejsurrealističtější film, co jsem kdy viděla. Jeden obraz bizarnější než druhý. Smějeme se nahlas a ti, co chodili s Tondou do skauta, se prý smějí ještě o něco víc. Doporučuju!
Čus zítra, Ostrava.
o.