Bolístka, Majáles and Menandros & Thaïs.

29.4. Ústí nad Labem. Majáles.
jaro ille
Nemůžu mluvit, nemůžu zpívat, chrchlám jak starej chlap, jsem ale rozhodnutá to dát. Ústí přece! Během koncertu tóny tahám z paty, což je vysilující. Na konci super Almelova sóla na mandolínu chci dotyčného vyzdvihnout a vítězoslavně ho v rozmáchlém gestu představuji: „To je Aleš Březina z Chrudimi“, za což pak dostanu v autě čočku, ale takový je holt život. To odpoledne se to vůbec táhne: k předem loženými dyskomfortu, jsem se navíc ještě neslyšela a pan Monitor s iPadem a svým vychytaným systémem na ladění odposlechů je během hraní v nedohledu. Shodujeme se pak, že to pro každého z nás byl vlastně jeden z nejtěžších koncertů. Ale tak hlavně, že nespad řemen a že jsme to dali se ctí a sluníčko svítilo. Koneckonců ústecký kampus je na půdě bývalé nemocnice, kde mi v osumdesátým osmým, koho by to zajímalo, brali slepák, tak to tady má asi ještě nějakou zbytkovou auru. Potom sledujeme Houpací koně, ve frontě na bagetu klábosíme s Martinem Kyšperským, pijeme hipstr pitíčka a za chvíli už zase sedíme v autě směr Praha, protože Marek ještě tradá s Alaverdi do Rokycan.
A náš večer pokračuje v Praze Vršovicích. Vyjetost převládla nad morálkou a do kina Pilotů jdeme místo 20.30 až na desátou a dobře nám tak, protože hned po příchodu nás jeden z režisérů Ondřej prosí o strpení, začne se o 40 minut později v jiném sálu, kde je lepší zvuk. Při čekání se ale postupně potkáváme s různými členy štábu, s kterými jsme jeden nebo druhý nějak spřízněni, s režisérem Tondou Šilarem, s Ondrou Bauerem, který tam hraje, a taky s Aničkou z Berlína, mihne se tam i střihačka Zuzka a Lukáš Hyksa, kteří točili náš klip s Vosto5. A tak je to zábavný kruh a jedna velká viď rodina.
Menandros & Thaïs je asi nejdivnější a nejsurrealističtější film, co jsem kdy viděla. Jeden obraz bizarnější než druhý. Smějeme se nahlas a ti, co chodili s Tondou do skauta, se prý smějí ještě o něco víc. Doporučuju!
Čus zítra, Ostrava.
o.

Liberec, kino Varšava, kavárna a tak dále

Pátek Praha Vršovice kolem čtvrté.

Nasedáme do auta.

Vlastně ještě ne.

I mistr Tetris se někdy utne, a tak skutečně vyrážíme asi o hodinu a půl později. Tadyhle v tom případě se věc má tak, že nejdřív se Hop vrací pro kopák do práce a pak hlavně hrozně dlouho trvá, než to kluci poskládájí do auta (ano, záměrně jsem se do toho nezahrnula, protože za A) ženská neví, jak se skládají věci do auta, za B) mezitím, co Marek s Hopem nakládají, my s Almim nesolidárně žvaníme o kravinách, C) distingovaná žena neradí mužům,  co mají dělat, protože dobře ví, že oni vědí nejlíp, jak se skládají věci do auta. A tak vyrážíme a fakt se zase všichni a se všema nástrojema nacpeme do jednoho auta, to není možný. Kluci šikovný: přiznám se, že vždycky když na začátku koukám na tu šílenou hromadu věcí obléhající auto, málokdy věřím, že by se to tam opravdu mohlo poskládat a ono nakonec vždycky jo.

Řídí Marek, vedle něj si užívá samostatné sedadlo Hop. Bane, Hop mi náhodou vzal dopředu batoh a taky tam má jako bonus ještě jednu kytaru. Vzadu sedíme ve složení:  kopák, (i když ten je asi spíš v kufru, ale takhle to vypadá líp), pak kombo s přezdívkou Topení (jeho tyvole šprušle mi během našich společných jízd už párkrát vytlačily jednoznačný vzorek do kyčlí),  Almela, já, naše dva zadky a kafe. Nutno říct, že zapínání bezpečnostních pásů v takovémto uspořádání, kdy nutně musíš  víc nebo míň (podle toho, jak dlouho hledáš) osahávat záda/kasičku souseda, je další level kapelního soužití. Než příslušnou zdířku najdu a zacvaknu pás, Almela už naštěstí spí, střídavě probouzen kombinací pumpa – křupky – červené víno, které bystře načíná spolujezdec Gop (sorry Hope, napotřetí se mi prostě povedlo se strefit do G, místo do H). Jedeme a je to super, protože jedním autem je to prostě nejlepší z několika důvodů a tím hlavním je, že si spolu po cestě můžeme vyprávět bajky, některé i recyklujeme z dřívějška, jak se nám líbí, kromtě toho se vzájemně pošťuchujeme slovně i fyzicky, viz výše. Během jízdy několikrát buď tiše nebo i nahlas detekuju velké těšení na dnešní hraní.

Jsme tu.

Naproti je Kebap. Podle filmovýho pravidla s pistolí (že když se ve filmu objeví, tak se z ní musí i vystřelit) je jasný, že tenhle kebab bude během večera nejspíš hrát nějakou roli.

Vítá nás Petr.

A bude to fajn. Hrajeme v kavárně. Vlastní kinosál je toho času na cihlu holý syrový prostor s úžasnou atmosférou, je tu teď ale velká zima.

Dnes má premiéru můj vánoční dárek  – bílý mic setup vytisknutý na 3D prosímpěkně tiskárně. Koncert se celkem povedl, i když zvuk na pódiu byl mírně plechový a lidi lehce studení, asi že jsou ze severu. A ono opravdu jo, Petr organizátor nás posléze seznamuje se zdejší situací: „To dělaj ty sudety. Lidi jsou tu takoví uzavření, ale vnímaj“.

Docela se nakonec v Liberci rozsedíme, klábosíme. Naproti si pak ještě koupíme kebab a jedem dom.

Oficiálně začínáme dělat na druhý desce. Najednou všechno zaznamenáváme a nějak si víc všímáme fragmentů s možným potenciálem. A tak po návratu do Prahy ještě v noci posílá Almi mail s nahrávkou ze zvukovky a kusem hezkýho textu, co k tomu zrovna napsal.

Klavír. Každý měsíc mi domů chodí ladič, protože piano moje milovaný starý má hrozně starý struny a takové je záhodno natahovat jemně a pozvolna. Jdeme s panem ladičem „do první struny“, jak on říká, tedy do té první, co praskne, jinak se to musí vyměnit komplet.

V hlavě mi tyhle dny zní dokola jeden verš písničky, co se zatím jmenuje jako negativ. Zní mi, i když se zrovna někomu vrtám v zubu, ale to je pak jen takový mikrobliknutí…

Tak zase někdy!

Ahoj. o.